GYNEKOLOGIE
SET u imunologicky podmíněných habituálních potratů
Opakované potraty (výskyt tří nebo většího počtu následných
spontánních potratů), se vyskytují přibližně sice jen u 2% žen v reprodukčním
věku, ale mají velký společenský význam a hluboký negativní vliv na
pacientky i jejich rodinu.
K opakovaným ztrátám embrya dochází převážně důsledkem chromozomálních
aberací, uplatňují se děložní anomálie, metabolické choroby, infekce,
z hormonálních příčin je nejčastější luteální nedostatečnost, roli hrají
i závažné psychologické faktory. Rozsáhlé studie pak prokázaly, že zhruba
50% opakovaných potratů je vyvoláváno imunopatologickými mechanismy.
V případě „aloimunitního" potrácení se předpokládají poruchy
těch složek mateřské imunitní odpovědi, které za fyziologických okolností
tlumí výkonné složky, namířené proti otcovským antigenům plodu.
Léčebně jsou ověřovány aktivní aloimunizace leukocyty otce dítěte nebo
cizích dárců, glukokortikoidy a vysoké dávky intravenózních imunoglobulinů.
„Autoimunitní" potrácení je spjato s patologickými
autoprotilátkami proti fosfolipidům. Ty vyvolávají trombotické komplikace
v cévách různých orgánů včetně placenty. Vyskytují se u primárního antifosfolipidového
syndromu a druhotných syndromů, provázejících např. lupus erythematodes.
V profylaxi „autoimunitních" potratů u těchto žen se osvědčuje
opakované podávání nízkých dávek kyseliny acetylsalicylove a heparinu.
Léčba však není plně spolehlivá. Perspektivní prevencí a léčbou
obou typů opakovaného potrácení se ukázala systémová enzymoterapie
(Dittmar a kol., 2000). Autoři přistoupili
k problematice zodpovědně. Vzhledem k nezbytné opatrnosti při zavádění
každé nové léčby u těhotných zařadili do studie pouze ženy, u nichž
ostatní způsoby léčby selhaly. V průběhu let 1994-1999 bylo 144 žen
s historií habituálního potrácení léčeno vedle gestagenů Wobenzymem
N nebo Phlogenzymem. Léčba byla zahájena po početí, v některých případech
už před plánovaným početím. Část pacientek dostávala enzymy do 15. týdne
těhotenství, ale většina žen pokračovala v užívání až do konce těhotenství.
Preparáty systémové enzymoterapie byly snášeny bez problémů. Z
celkového počtu 144 žen, které dostávaly enzymy, bylo 114 schopno absolvovat
fyziologické těhotenství a porodit 114 zdravých dětí (úspěšnost 79%).
Intrauterinní požadavky plodů byly až do porodu plně saturovány, při
porodu měly normální pH pupeční arterie. Ani u jednoho dítěte nebyly
zjištěny známky teratogenního poškození.
Podobné příznivé zkušenosti při použití enzymoterapie u žen s historií
habituálních potratů udává také Suchich (osobní sdělení, 2000). Systémová
enzymoterapie tedy může představovat nový nadějný způsob prevence a
léčby opakovaného (habituálního) potrácení z imunologických příčin.
Úspěšnost v Dittmarově studii (79%) výrazně překračuje úspěšnost všech
dosavadních forem chemické, biologické i psychoterapeutické léčby.