IMUNOLOGIE
Systémová enzymoterapie a předčasné stárnutí imunity
Pokles výkonnosti imunitního systému v průběhu stárnutí
byl prokázán u všech studovaných zvířecích druhů i u člověka. Nejnápadnějším
projevem je vyšší výskyt infekcí, především v oblastech „minoris resistenciae",
močovém a respiračním systému. Infekce u jedinců vysokého věku mají
obvykle i těžší průběh (uvažuje se i o vztahu porušené imunity k vyššímu
výskytu zhoubných nádorů). Mechanismy stařeckého poklesu imunity ve
vrozené (přirozené) imunitě i v získané imunitě se intenzivně studují.
Například celkové počty monocytů a makrofágů nejsou ve stáří výrazněji
sníženy, podrobné studie však prokazují jemné funkční poruchy. Granulocyty
trpí senilním poklesem růstového hormonu, GM-CSF a G-CSF. Procesu fagocytózy
se účastní méně PMNL. Ve stáří jsou nižší počty prekurzorů NK buněk
a zralé NK buňky vyjadřují defekty v příjmu signálů, je zpomaleno vyzrávání
i pokles lytické aktivity. Úpadek funkcí získané imunity ve stáří je
vysvětlován involucí tymu a postupným vymizením jeho funkcí. Následkem
je poškození prekurzorů T buněk a úbytek naivních T buněk. S tím souvisí
porucha buněčné imunity. Celkové počty B lymfocytů se v průběhu života
výrazněji nesnižují, ale postupně dochází k funkčnímu ochromení některých
„B" subpopulací.
K výrazným změnám dochází v síti cytokinů. Některé, např. CSF, IL-2,
IL-2R a IFNγ jsou pra videlně signifikantně sníženy, tvorba jiných (hlavně
IL-6, IL-l,a IL-lRα, IL-8, IL-4, IL-10, TNF-α CRP, amyloidového proteinu
A, solubilního receptorů TNF p55 a p75 a antagonistů IL-1R) je zvýšena.
V procesech předčasného a patologického stárnutí je připisována klíčová
role „růstovým" cytokinům. Patří sem transformační růstový faktor
TGF-β, destičkový růstový faktor (PDGF), endotelový růstový faktor (EGF),
inzulínu podobný růstový faktor (IDGF), fibroblastový růstový faktor
(βFGF), osteogenní růstový faktor (OGF). Nejvýznamnější je transformační
růstový faktor TGF-β. Zvýšení tvorby těchto cytokinů je spoluodpovědné
za opakovaný výskyt zánětů a jejich přechod do chronické fáze, za častější
výskyt imunopatologických procesů a přede vším za neregulované zmnožování
mezibuněčné hmoty a progresi fibrotických změn. Jako příklady následných
onemocnění lze uvést arterosklerózu, koronární nemoc, fibrózu plic,
jater a ledvin, fibrózu po ozáření (respektive po chemoterapii), lymfedém,
sklerodermii, revmatoidní artritidu a další.
V prevenci a léčbě předčasného stárnutí imunity se
doporučuje optimalizace kalorického příjmu, používají se vitaminy, bioprvky
a látky omezující vznik a působení toxických radikálů kyslíku a dusíku.
Při sklonu k opakovaným infekcím a při prokázaných poruchách buněčné
imunity se osvědčují pozitivní imunomodulátory raději biologického než
syntetického původu. Schopnost omezovat rozvoj chorobných procesů sdružených
se stárnutím je připisována i řadě fytofarmak. Významné místo zde zaujímá
v poslední době systémová enzymoterapie. Enzymoterapie, která na jedné
straně ovlivňuje pozitivně stařecké oslabení imunity, zvyšuje např.
tvorbu cytokinů účastnících se akutní fáze obranné reakce organismu,
současně s tím stimuluje některé „zabíječské" nástroje v imunitních
buňkách a tím i odolnost proti infekčním onemocněním
a zánětům. Na straně druhé však působí tlumivě na rozvoj chronických
zánětů, fibrotizaci, imunokomplexové a autoimunitní procesy (omezuje
např. nadměrně zmnožené TGF-β a další růstové a prozánětlivé cytokiny
a reguluje nepřiměřenou expresi „prozánětlivých" adhezivních molekul).