IMUNOLOGIE
Imunonormalizační působení systémové enzymoterapie
Systémová enzymoterapie je schopna upravovat či posilovat
slabou nebo oslabenou imunitu. Podpůrný vliv SET na imunitní systém
se projevuje ve všech situacích zřejmé nebo subklinické imunodeficience.
Toto působení je nápadné u infekčních onemocnění vyvolaných viry, ale
participuje i na rychlejším a účinnějším působení antibiotik u bakteriálních
infekcí. Působení SET bylo potvrzeno jak v dětském věku, kdy imunita
není ještě plně vyvinuta, tak také u starších jedinců, u kterých se
imunita již v některé složce vyčerpala.
V situacích, kdy jsou imunitní buňky nadměrně aktivovány (při chronických
zánětech a imunopatologických procesech), však enzymy jejich aktivitu
nejen dále nestupňují, ale dokonce ji regulují tlumivě.
V tomto ohledu se v posledních letech do centra pozornosti výzkumu dostal
TGF-β (Desser et al., 1999; Hall
et al., 1992; Webb et al., 1998 a další). Tento cytokin, jehož produkce
je podněcována hlavně zánětlivým IL-6, stimuluje růst fibroblastů a
endotelových buněk, potlačuje proliferaci i funkci výkonných T-buněk,
makrofágů a granulocytů a redukuje produkci faktoru nekrotizujícího
nádory (TNF), kromě toho stimuluje tvorbu mimobuněčné matrix a expresi
některých integrinů na povrchu tkáňových buněk. Tím se TGF-β
stává klíčovým faktorem chronizace zánětu, metastatického procesu a
v neposlední řadě fibrotizace tkání.
Nadprodukce TGF-β byla prokázána při bakteriálních, parazitárních a
virových onemocněních, u zhoubných nádorů, popálenin, po ozařování a
chemoterapii, je rovněž charakteristická pro všechny chronické zánětlivé
procesy.
Podstata zásahu proteolytických enzymů spočívá v ovlivnění obratu TGF-β
v organismu. Cytokin je sice běžně přenášen volným (tzv. pomalým) α2-makroglobulinem,
ale je z něj snadno uvolněn zpět do oběhu. Po navázání proteinázy na
α2-M ovšem dojde ke konverzi tzv. pomalé formy α2-M na jeho tzv. rychlou
formu, která váže TGF-β ireverzibilně a usnadňuje tak fagocytózu vzniklého
komplexu TGF-β + α2-M. Odstranění TGF-β (který je autokrinním faktorem)
z krve a tkání omezuje jak další tvorbu mRNA pro TGF-β, tak také produkci
samotného cytokinu. Konečným výsledkem je omezení nadměrné aktivace
buněk.
Vazba cytokinu na α2-M ovšem není jediným podpůrným faktorem oslabené
imunity. V in vitro pokusech z roku 1990 např. stupňovaly trypsin, chymotrypsin,
papain i bromelain a jejich kombinace až 7 x vývoj a funkční aktivitu
makrofágů a až 13 x aktivitu NK buněk u nemocných s nádorovým onemocněním
(Leskovar, 1990). V mononukleárech se vlivem
SET zvyšuje syntéza některých cytokinu (např. TNF- α, IL- β, IL-6 -
Desserová a spol., 1993). Pozitivně jsou
ovlivněny i granulocyty, v nichž dochází k „respiračnímu vzplanutí"
a vzestupu cytotoxické aktivity, stoupají i počty rozetujících T lymfocytů
a aktivita ADCC (antibody dependent cell-mediated cytoxocity) (Závadová
et al., 1995).
Účinek jednotlivých proteináz i jejich kombinací je doložen, na řadě
experimentálních modelů imunopatologických chorob: u imunokomplexové
artritidy králíků (Steffen et al., 1979),
nefritidy potkanů, Heymannovy nefritidy a autoimunitní artritidy myší
(Emancipator, 1997). Phlogenzym zde projevil
stejnou protizánětlivou aktivitu jako ibuprofen, ale chrupavku chránil
účinněji.